Rokle Panjshir je hluboké horské údolí na severovýchodě Afghánistánu. Od roku 1980 do roku 1984 zde probíhalo několik vojenských operací za účasti sovětských jednotek během války v Afghánistánu v letech 1979-1989.
Historie jmen
Soutěska Panjshirsky je známá od začátku XI. Století. V doslovném překladu z Afghánistánu jeho název znamená „pět lvů“. V té době tedy nazývali guvernéry mocného sultána Mahmuda Ghaznevi, který na těchto místech vládl. Byl to padishah a emír stavu Ghaznavidů na přelomu X-XI století. Podle pověsti tito guvernéři v jednu noc postavili přehradu přes řeku Panjshir, která stále existuje. Místní obyvatelé věří, že jim v tom pomohla hluboká a silná víra.
Panjshir je poměrně velká řeka, která je jedním z hlavních přítoků řeky Kabul. Zahrnuto v pánvi Indus. Údolí Panjshir se nachází podél známého pohoří Hindu Kush. Jeho rozloha je asi 3, 5 tisíce čtverečních kilometrů. Průměrná nadmořská výška přesahuje 2 200 metrů nad mořem. Vrcholové body jsou ve výšce 6 tisíc metrů nad mořem. Středem rokle Panjershe je vesnice Rukh. Byli tady starší z provincie.
Hodnota rokle
Soutěsky mají velký strategický význam. Zvláště se projevilo během afghánské války. Faktem je, že údolí řeky, které protéká roklí, rozděluje Afghánistán do severní a jižní části.
Právě zde se nacházejí nejúspěšnější a nejvhodnější přechody z jedné části země do druhé. Terén zároveň sestává ze složitého systému řek a přítoků, které prochází roklemi. Proto slouží jako vynikající přírodní útočiště během nepřátelství. Údolí se stává nedobytnou pevností, organicky vhodnou pro provádění vojenských operací partyzánskými oddíly.
Soutěska Panjshir měla strategický význam během války proti komunistickému režimu v roce 1975 a poté během konfrontace se sovětskými jednotkami během 10leté války.
Po celou dobu, kdy Sovětský svaz držel vojáky v této asijské zemi, rokle, které je tento článek věnován, zůstal nejžhavějším místem na celé mapě Afghánistánu. Právě zde se odehrály nejsilnější bitvy, právě zde utrpěly sovětské jednotky největší ztráty personálu. Pro mnoho sovětských vojáků a důstojníků zůstal Panjshir po zbytek života noční můrou.
Tvrdé boje
Odpor na tomto území vedl vlivný afghánský polní velitel Ahmad Shah Masood. Velká pozornost byla věnována průsmyku Salang, který se běžně nazýval „Kabulův krk“. Právě zde proběhla cesta z Hairatonu do Kábulu. To bylo považováno za klíčovou dálnici pro konvoje nákladních vozidel, které dodávaly civilní a vojenský náklad do Afghánistánu z SSSR.
V raných letech války byl poblíž vesnice Rukh rozmístěn tzv. Druhý muslimský prapor, vytvořený na základě 177. samostatného zvláštního určení. Celkem to zahrnovalo tisíc lidí.
Od roku 1984 bylo založeno 682 puškových pluků, čítajících asi jeden a půl tisíce vojáků. Celkem bylo provedeno devět rozsáhlých operací proti partyzánským oddílům Ahmada Šáha Masúda. Mnoho očitých svědků těchto událostí připomnělo, že rokle Panjursh byla nejtěžší situací. Partizánům se podařilo pravidelně odrazit postup sovětských vojsk.
Napětí v této části země pokračovalo i po stažení sovětské armády v roce 1989. Zaprvé, konfrontace s režimem afghánského prezidenta v letech 1987 až 1992 Mohammad Najibullah a později s Talibanem. Islámské hnutí, které vzniklo v Afghánistánu v roce 1994 mezi Paštuny.
Soutěska populace
Počet obyvatel tohoto údolí, který tvořil základ provincie Panjshir, byl odhadován na asi 100 tisíc lidí. Tato data byla citována v polovině 80. let, kdy tam sovětská vojska vedla aktivní nepřátelství.
Všichni tito lidé byli rozptýleni do 200 osad. V současné době neexistují žádné přesné údaje o populaci. Podle různých odhadů žije v rokli 150 až 300 tisíc lidí. Jsou to hlavně afghánští Tádžici. Obecně je v Afghánistánu spousta Tádžiků. Podle některých zpráv je to 11 až 13 milionů lidí, což je jedna třetina celkové populace v zemi. Jedná se o druhý největší stát v Afghánistánu.
Panjshir je historické prostředí afghánských Tádžiků. Žijí zde 99%. Soutěska vyvinula těžbu lithia a smaragdů. Hlavní atrakcí je mauzoleum Ahmada Šáha Masuda.
Konfrontace s jednotkami Masoudy
V roce 1979, kdy začala afghánská válka, byly všechny jednotky afghánské vlády definitivně vyraženy z rokle. Bylo to pod absolutní kontrolou polního velitele Ahmada Šáha Masúda. Později dokonce dostal přezdívku lva panjšurů.
V roce 1979 se v zemi dostal k moci nový vůdce, generální tajemník lidově demokratické strany Afghánistánu Babrak Karmal. Požadoval okamžité obnovení státní moci ve všech provinciích. Na tomto základě se vládní jednotky s podporou omezeného kontingentu sovětských jednotek v Afghánistánu účastnily bojových operací s cílem osvobodit osady pod kontrolou rebelů.
Oblast Panjshir Gorge byla v tomto ohledu jednou z nejproblematičtějších. Zeměpisná poloha Afghánistánu byla taková, že silniční přístup byl zde kvůli obtížné horské krajině značně omezen. Jedinou cestou vedlo město Gulbahor. Nebylo však snadné ho využít, protože Masoudova skupina nabídla vážný odpor. Kromě toho byl sám Masoud místním obyvatelem. To mu umožnilo lépe se orientovat v terénu a získat podporu od domorodých lidí.
Kromě toho byla tato propasti optimálním dopravním koridorem pro zásobování zbraněmi z Pákistánu a pro organizaci výcvikových základen povstalci.
Osud Masoudy
Ahmad Shah Masood se tak stal během deseti let pobytu v Afghánistánu jedním z hlavních odpůrců sovětských jednotek. Stojí za zmínku, že se narodil v tádžické rodině.
V roce 1973 byl po převratu nucen emigrovat do Pákistánu. Tam se připojil k islámské opozici pod vedením Burhanuddina Rabbaniho.
V roce 1975 se účastnil neúspěšného povstání proti diktátorovi Muhammadovi Daoudovi. Poté bojoval proti sovětským jednotkám a prezidentovi Karmalu.
Po stažení armády se SSSR skutečně stal vládcem Masudistánu. Jedná se o stát s vlastním prohlášením, který zahrnoval provincie na severovýchodě Afghánistánu. Hlavní město bylo organizováno v centru provincie Tahar - Talukan. Masudistán měl svou vlastní vládu, asi 2, 5 milionu lidí, hlavně Tádžiků, vlastní měnu a 60 000 silnou armádu.
V roce 1992 vstoupila masoudská armáda do Kábulu. Poté se Rabbani stal prezidentem Afghánistánu a Masoud dostal portfolio ministra obrany. Po pádu sovětského režimu se však Masud musel postavit Gulbuddinu Hekmatyarovi. V roce 1994 zemřelo v důsledku bojů o kontrolu nad Kábulem asi čtyři tisíce civilistů a samotné město bylo výrazně zničeno.
Ještě v roce 1996 se Taliban zmocnil moci v Afghánistánu a Masudistán se stal součástí severní aliance, kterou vedl Masood.
Je známo, že od roku 1999 Masood spolupracuje s americkou inteligencí. V důsledku toho byl v roce 2001 při pokusu o sebevražedný atentátník zabit. Představil se jako novinář a skryl bombu ve videokameře. Podle některých zpráv byl Massoud zabit na příkaz bin Ladina kvůli vazbám na Američany.
Panjshirovy operace
První operace panjshiru se konala v roce 1980. Bojování začalo 9. dubna. Masoudovo ředitelství bylo zničeno, ale ustupující rebelové nemohli být pronásledováni. Vzhledem k terénu nemohlo těžké zařízení projít. To byl jeden z prvních úspěchů sovětských jednotek v Afghánistánu. Soutěska Panjshirskoe se pak nezdála tak nedobytná.
Výsledky operace byly uznány jako úspěšné. Masoudova skupina byla rozbitá, uprchl, vážně zraněn.
Sovětští vojáci se však z nevysvětlitelných důvodů rozhodli neopustit své prapory v okupovaných vesnicích. V důsledku toho byli brzy opět v rukou obnovených masoudských partyzánů.
Příměří s Masoodem
Masoud byl jedním z těch afghánských polních velitelů, kteří dobrovolně šli do příměří se sovětskými jednotkami. První příměří bylo uzavřeno okamžitě po dokončení vojenské operace z roku 1980.
Masood slíbil, že nebude útočit na sovětské a vládní síly, a slíbil, že nezajistí vzdušnou a dělostřeleckou podporu v případě střetů mezi Masoudovými detonacemi a Islámskou stranou Afghánistánu, vedenou Hekmatyarem.
Další příměří bylo dosaženo na přelomu let 1982-1983.
