Norsko je jednou z nejrozvinutějších evropských zemí. Nachází se na Skandinávském poloostrově a hraničí se třemi zeměmi. Jeho sousedy jsou Rusko a Finsko. Oficiální název je Norské království.
Vládní struktura Norska
Norsko je ve svém státním systému ústavní monarchií, jejíž hlavou je král. Vykonává reprezentativní funkce. Norský král oficiálně vede výkonnou pobočku, ale ve skutečnosti je mnoho jeho pravomocí omezeno na zákonodárství země. Má také určité pravomoci ve vztahu k parlamentu: zahajuje zasedání, hovoří na schůzích atd. V současné době je norským králem Harald V.
Norské království je ve své územní struktuře jednotným státem. Skládá se z 19 regionů nebo z tzv. Fulke. Na druhé straně se dělí na obce, jejichž průměrná populace je převážně menší než 5 tisíc.
Norsko
Zákonodárnou moc v Norském království vykonávají lidé prostřednictvím norského parlamentu, který se nazývá Storting. Pro přijímání zákonů je však jednokomorový, jeho účastníci jsou rozděleni na Lagting (horní komora) a Odelsting (dolní).
Ve své současné podobě existuje zákonodárný orgán země od začátku 19. století, ale jeho kořeny sahají daleko do historie - zpět do devátého století. Už tehdy na území moderního Norska existovaly místní instituce, které se spojily do jednoho meziregionálního shromáždění. Tento orgán měl stejné jméno jako moderní horní komora norského parlamentu.
Parlamentní volby
Legislativní instituce země má 169 členů (do roku 2005 to bylo 165). Aby se uchazeč mohl kvalifikovat na místo, musí mít právo volit a žít v Norsku nejméně deset let. Parlamentní volby se konají jednou za čtyři roky. Jejich konec by však měl klesnout v září.
Složení parlamentu je určeno proporcionálním volebním systémem, ve kterém jsou zástupci křesel přidělováni podle získaných hlasů. Takový systém funguje v Norsku od první světové války. Sto padesát poslanců je jmenováno na základě volebních seznamů a zbývajících devatenáct dostává vyrovnávací mandáty. Tato křesla jsou poskytována stranám, které obdržely méně křesel, než které odpovídá procentu obdržených hlasů.
Hlasovací právo mají všichni občané země starší 18 let. Pro hlasování je Norsko rozděleno na 19 okresů (shoduje se s hranicemi regionů). Každá z nich je zase rozdělena na volební místnosti (jsou to obce). V závislosti na velikosti populace a velikosti území dostávají okresy ve Stortingu různý počet křesel.
Uložení funkcí
Hlavní funkcí norského parlamentu je přijímání a rušení zákonů země, jakož i sestavování státního rozpočtu. Kromě toho je oprávněn zavádět daně, cla atd. Může poskytovat vládní půjčky, přidělit finanční prostředky na odstranění dluhů země a také stanovit výši výdajů na výživu krále a jeho rodiny.
Norský parlament má také právo požadovat informace o spojenectví a dohodách uzavřených hlavou státu se zahraničními státy, poskytování všech úředních dokumentů Státní rady (nejvyšší výkonný orgán země), jakož i jmenování řady úředníků (auditor, který kontroluje vládní zprávu, a zvláštní osoba, která má dohlížet) celý aparát úředníků). Další důležitou funkcí Stortingu je udělení občanství.
Postup tvorby zákonů
Na prvním pravidelném zasedání po parlamentních volbách vybere Storting mezi svými členy ty, kteří budou součástí Lagtingu. Horní komora je jednou čtvrtinou všech poslanců a Odelsting tvoří zbývající tři čtvrtiny.
Prvním krokem při přijímání zákonů je zavedení zákona do dolní komory parlamentu, kterého se mohou dopustit jak jeho členové, tak úředníci norské vlády. Po přijetí vyúčtování společností Odelsting je předložen společnosti Lagting, která může předložený dokument buď schválit, nebo k němu připojit komentáře a vrátit jej zpět. V tomto případě poslanci dolní komory znovu projednají návrh zákona a poté může být buď odmítnuto další práce na jeho přijetí, nebo bude zaslána k opětovnému posouzení Lagtingu. Zároveň může Odelsting provést změny dokumentu a ponechat jej beze změny.
Poté, co je zákon schválen celým Stortingem (parlamentem), je poslán k podpisu králi. Ten má právo navrhovaný dokument buď schválit, nebo vrátit zpět do dolní komory. V tomto případě nelze návrh zákona zaslat hlavě státu k podpisu během práce na stejném parlamentním zasedání.
