Problém poznatelnosti světa je jedním z klíčů v epistemologii. Bez jeho řešení není možné určit povahu poznání a jeho rozsah, ani zákony nebo trendy lidské duševní činnosti. V souvislosti s tím obvykle vyvstává otázka, jaký je vztah akumulovaných informací k realitě a jaká jsou kritéria pro jejich spolehlivost. Jednou z hlavních otázek, kterým filozofové čelili po několik tisíciletí, je, jak realita skutečně odráží naše znalosti, a zda naše vědomí dokáže poskytnout odpovídající obraz našeho prostředí.
Problém rozpoznatelnosti světa ve filosofii samozřejmě neobdržel úplné a jednoznačné řešení. Například agnosticismus kategoricky (nebo alespoň v jistém smyslu) popírá, že můžeme spolehlivě pochopit podstatu procesů probíhajících v přírodě i v nás samých. To neznamená, že tento filozofický koncept zásadně odmítá znalosti. Například takový vynikající myslitel, jako je Immanuel Kant, věnoval tomuto problému hodně práce a nakonec dospěl k závěru, že můžeme porozumět pouze jevům a nic víc. Podstata věcí pro nás zůstává nepřístupná. Další filosof, Hume, pokračoval ve svých myšlenkách a naznačil, že ani nemluvíme o jevech, ale o našich vlastních pocitech, protože nám nebylo dáno nic jiného k porozumění.
Problémy poznatelnosti světa u agnostiků tak mohou být redukovány na tvrzení, že pozorujeme a zažíváme jen určitý vzhled a podstata reality je před námi skrytá. Je třeba říci, že nikdo tuto tezi nakonec nevyvrátil. Zpět v 18. století, ve své Kritice čistého důvodu, položil Kant otázku, co víme obecně a jak, a od té doby zůstává téměř stejně relevantní jako tehdy. Samozřejmě můžeme agnostice obviňovat za to, že celé naše znalosti zredukovali na čistě mentální činnost, která neanalyzuje prostředí tak, jak se na něj přizpůsobuje. Stejný Kant nazval náš důvod něčím podobným formám, se kterými si dítě hraje v karanténě. Všechno, co bereme, přímo v našem mozku nabývá dané formy. Proto spíše konstruujeme objekt, kterému se snažíme porozumět.
Problém poznatelnosti světa, či spíše jeho nepochopitelnosti, stále ještě zajímá vědce. Pragmatičtí filozofové říkají, že naše mentální činnost je ve své podstatě utilitární a my „vytáhneme“ z reality, což pomáhá přežít. Helmholtzova teorie je zajímavá tím, že jednoduše vytváříme symboly, šifry a hieroglyfy a tyto nebo tyto pojmy označujeme pro vlastní pohodlí. Slavný matematik Poincare, stejně jako autor „filozofie života“ Bergson, se mezi sebou shodli, že naše mysl dokáže porozumět určitým vztahům mezi jevy, ale nedokáže pochopit, jaká je jejich povaha.
Problém poznatelnosti světa se obává i moderních filosofů. Tvůrce slavné teorie ověřování a „falšování“ Karl Popper naléhal na vědce, aby byli opatrní a říkali, že nejsme k dispozici s nějakou objektivní pravdou, ale pouze s věrohodností. Znalosti nám nedávají úplnou reflexi reality a v nejlepším případě mohou sloužit potřebám a utilitárním potřebám člověka. Jeho stejně slavný protivník, Hans-Georg Gadamer, prohlásil, že to vše platí pouze pro přírodní a matematické vědy, kterým není pravda vůbec odhalena. To druhé je možné pouze v oblasti „duchovních věd“, které pro porozumění používají úplně jiná kritéria.
Nicméně i většina těchto vědců přesto uznává pravděpodobnost realizace reality a problém poznání světa se před nimi jednoduše objevuje jako otázka povahy toho, co a jak studujeme. Existuje také jiné hledisko, které je nám známější, protože bylo sdíleno materialistickou filosofií. Podle ní je zdrojem poznání objektivní realita, která se více či méně přiměřeně odráží v lidském mozku. Tento proces probíhá v logických formách vyplývajících z praxe. Taková epistemologická teorie se snaží vědecky zdůvodnit schopnost lidí dávat v souhrnu svých znalostí skutečný obraz reality.
