Veřejná moc je takový zvláštní jev, který charakterizuje vztahy mezi lidmi. Tento koncept se výrazně liší od takových forem vlivu, jako jsou například řečnický talent nebo „síla“ vynikající mysli. Vynucený, nedůvěřivý způsob, jak je nemožné určit požadované chování jakéhokoli objektu, zejména pomocí přírodních dat nebo hodnotových vlastností jevu. Uvedené formy vlivu jsou pouze motivační chování, která mají spontánní, nesmyslný charakter. Nemohou zahrnout okamžik jejich realizace jako moc (nebo veřejnou moc) a nejsou objektem vnímány jako dobrovolné donucení.
Při uvažování o tomto konceptu na územní úrovni je veřejná moc vztahem podřízení a nadvlády, který je uznán jak předmětem, tak subjektem. Německý politolog M. Weber zcela jednoduše a zároveň z hlediska vědy formuloval uvažovanou koncepci „moci“ jako příležitost k uložení vlastní vůle, a to i přes odpor. Například řečník, který potěší publikum, nevykazuje úmyslné dobrovolné donucení. Navíc je takový nátlak v našem životě docela běžný. Například zavedení jeho vůle v rodině jeho otcem. Nebo jiný příklad: rozhodování o platbách představenstvem společnosti atd. Taková moc se však neprojevuje na základě veřejných a sociálních zájmů, ale je založena na vztazích jiného druhu: rodiny nebo hospodářských.
Veřejná moc by měla být vykonávána v zájmu kolektivu, jehož ztělesnění se objevilo. Ve skutečnosti to však vypadá trochu jinak: často je používají síly, které dominují v dané společnosti, které mohou mít vliv pomocí ekonomických, politických a ideologických pák. Někdy se tento typ moci dokáže proměnit v osobní moc konkrétního vůdce a vlastníci takových veřejných pravomocí jakéhokoli kolektivu se mohou držet pozic, které jsou v rozporu s kolektivními zájmy. A i v případech, kdy veřejná moc vykonává své pravomoci v zájmu kolektivu, má její orgán ve formě určitých zaměstnanců, zaměstnanců nebo vedoucích pracovníků své vlastní zájmy. Dějiny ukazují, že takové rozpory jsou vyřešeny uvedením moci a vůle kolektivu různými způsoby, někdy až do revoluce.
Zprostředkováním mezi těmito úřady a běžnými občany je zprostředkovatel mezi těmito dvěma stranami státní orgán. Účelem tohoto typu autority je řídit stát jako celek a zejména společnost. Struktura zástupců státu je přítomnost státních orgánů, včetně ústředních a regionálních, jakož i místních samospráv. Veřejní moc na území státu vykonávají a personifikují zástupci těchto orgánů.
Struktura a systém veřejných orgánů v jakémkoli státě by měla být stanovena vládnoucí politickou silou a zakotvena v příslušných předpisech. Ústava tedy rozlišuje takové orgány a jejich instituce, které vykonávají kontrolu nad regionálními, federálními a místními organizacemi (například státní zastupitelství, různé finanční kontrolní služby, ústřední volební komise atd.). Nedostane-li se toho pozornosti, nezůstává zde určitý vliv na občany.
Na místní a regionální úrovni se počet takových veřejných orgánů může lišit v závislosti na regionálních charakteristikách, jakož i na přijatých vyhláškach, rozhodnutích nejvyšších orgánů a samozřejmě se řídí ústavou země.
