Jak víte, velká část čtenářů má zájem o informace na téma „kompromitující informace o …“. Reiman Leonid Dodojonovich je v tomto ohledu jen dar z nebes. V médiích je mnoho protichůdných údajů o tomto bývalém ministrovi, který byl zapojen do informačních technologií a komunikací.
Životopis
Aktivity a biografie Leonida Reimana úzce souvisejí se severním hlavním městem, kde se narodil 12. července 1957.
V roce 1979 získal titul telekomunikačního inženýra na Elektrotechnickém institutu telekomunikací Bonch-Bruevich Leningrad. Nyní se tato vzdělávací instituce nazývá Státní institut komunikací.
Později obhájil svou disertační práci.
V letech 1979-1983 pracoval Reiman Leonid Dododzhonovich jako inženýr a vedoucí v dílně s lineárním hardwarem (Leningradská mezinárodní telefonní stanice).
V roce 1985 byl jmenován hlavním inženýrem Leningradské městské telefonní sítě. V roce 1992 vyrostl na úroveň zástupce vedoucího tohoto státního podniku a pracoval v této funkci dva roky.
Kariéra v devadesátých letech
V roce 1992 Leonid Reiman pomáhal zahraničnímu podnikání při vytváření první soukromé komunikační sítě v naší zemi - společného podniku PeterStar. Když do něj vstoupila zakladatelka, jeho manželka Julia Poltava.
Po privatizaci Leningradské městské telefonní ústředny se Reiman stal ředitelem mezinárodních vztahů v Petersburg telefonní síti a připojil se k představenstvu této otevřené akciové společnosti. Prezidentem společnosti byl V. Yashin.
V roce 1994 založil Reiman Leonid Dododzhonovich se skupinou kolegů Telecominvest. V tomto OJSC bylo devadesát pět procent akcií drženo společností Petersburg telefonní síť (Yashin-Reiman) a Petrohrad MMT N. Pevtsova a pět procent patřilo společnosti Odem OS, kterou vlastnil dánský podnikatel Jeffrey Galmond.
Leonid Reiman se stal členem představenstva nově vytvořené struktury. Předsedou byl V. Yashin, funkci prvního náměstka generálního ředitele převzal generál zvláštních služeb v důchodu M. Alekseev.
Telecominvest byl zaregistrován u Výboru pro vnější vztahy Petrohradské správy, kterému v té době vedl budoucí ruský prezident Vladimir V. Putin.
V roce 1998 nastoupil na místo prvního náměstka generálního ředitele - obchodního ředitele PTS OJSC Reiman Leonid Dododzhonovich, jehož biografie byla neustále propojena s komerčními činnostmi. Z této společnosti byl jmenován do koordinační rady vedoucích podniků působících v oblasti komunikací a telekomunikací v Petrohradu a v tomto regionu.
V létě 1999 Leonid Reiman současně působil v představenstvu deseti komerčních společností, jako jsou MKB Stankinbank, PeterStar, Transtelecom, Neva Line, DeltaTelecom a další.
Ministerské posty
Od 30. června 1999 je Leonid Reiman ministrem zahraničí a prvním zástupcem vedoucího ruského státního výboru pro telekomunikační zařízení.
Od 27. 8. 1999 je předsedou tohoto výboru.
12. 12. 1999 byl v souvislosti s přeměnou Gostelekomu na ruské ministerstvo odpovědný za komunikaci a informace jmenován ministrem.
Od 15. listopadu 1999 se stal členem správní rady Ruské agentury pro systémy řízení a od 27. ledna 2000 se stal členem Vysoké školy státních zástupců ve veřejné ruské televizi.
Dne 18. května 2000 vydal prezident Ruské federace nařízení, kterým se jmenuje Reiman do funkce ministra komunikací a informací v kabinetu ministrů vedeného Michailem Kasyanovem.
Od 13. června 2000 byl zařazen do vládní komise zabývající se vojensko-průmyslovým komplexem.
V červnu téhož roku byl zvolen předsedou představenstva Svyazinvestu.
Od listopadu 2003 byl Reiman jmenován předsedou Intersputnikovy rady (Mezinárodní kosmická organizace).
V březnu 2004 byl v souvislosti se zrušením ruského ministerstva spojů schválen do funkce prvního náměstka ministra dopravy a spojů Igora Levitina.
Dne 20. května 2004 byla nová prezidentská vyhláška, nazvaná Ministerstvo informačních technologií a komunikací, vedená Reimanem, vytvořena nová struktura.
Účast ve vládních komisích
11. června 2004 vstoupil do komise zabývající se vojensko-průmyslovými otázkami a ve stejném měsíci byl představen do námořního kolegia zřízeného pod ruskou vládou.
Následující měsíc byl jmenován do funkce předsedy ruských jednotek ve Smíšené rusko-izraelské komisi pro obchodní a hospodářskou spolupráci a v Mezivládní rusko-norské komisi, která má na starosti hospodářskou, průmyslovou a vědeckotechnickou spolupráci mezi těmito státy.
Ve stejném měsíci se stal předsedou Státní komise pro rádiové frekvence.
V září 2004 byl Reiman zařazen do funkce zástupce ředitele Meziresortní pracovní skupiny, která připravovala zavedení aktualizované pasové a vízové dokumentace v Rusku.
Od května 2005 vedl ruskou část maďarsko-ruské vládní komise pro hospodářskou spolupráci.
Reiman Leonid Dodojonovič, korupce
Dne 31. srpna 2005 zahájila Generální prokuratura Ruské federace řízení na webu Kompromat.Ru na základě pomluvy L. Reimana.
Důvodem byl článek publikovaný na tomto webu jistým Klimem Andreevem, kde se autor snaží zjistit „původ Reimanova blaha“ a nazval ho „čestným podzemním ruským miliardářem“.
Článek tvrdí, že jako zástupce vedoucího petrohradské telefonní sítě dostal Reiman úplatek ve výši jednoho milionu dolarů od zahraničního obchodníka Anthonyho Georgiouho.
Tento cizinec má údajně účtenku, ve které se zavázal převést 1 400 000 USD do Credit Suisse Bank na účty vlastněné Reimanem.
To umožnilo Georgeovi stát se vlastníkem kontrolního podílu v PeterStaru, alternativním operátorovi komunikací v Petrohradě. Autor tvrdil, že důkaz o existenci tohoto potvrzení byl uveden v materiálech soudu Britských Panenských ostrovů při posuzování případu Megafon. Zahraniční podnikatel se tohoto slyšení zúčastnil na straně Alphy.
Autor článku však nepředložil významné důkazy, které by uváděly důvod nazvat publikaci pouze spekulacemi.
Problémy s Commerzbank
Biografie Leonida Reimana, poté, co se k němu připojil v listopadu 2005 ke vládní komisi pro investiční projekty, začala být často zastíněna různými skandálními situacemi spojenými s korupcí.
Zejména 5. prosince 2005 se musel vyjádřit k senzačním informacím v zahraničním vydání Wall Street Journal, že německá státní zastupitelství vyšetřující podvody v Kommerzbank měla podezření, že Reiman byl zapojen do dohody o nezákonném přenosu ruských státních telekomunikací do offshore zón. společnosti.
Autoři publikace tvrdili, že frankfurtská státní zastupitelství považuje Reimana za hlavní osobu zapojenou do vyšetřování trestných činů souvisejících s vytvářením schémat pro výběr finančních prostředků a aktiv od státních společností v Rusku.
Tuto publikaci hodnotil zástupce tiskové služby ruského ministerstva informačních technologií a komunikací jako „neúspěšnou zadanou kampaň“ a tato publikace byla v tomto ohledu požádána o omluvu.
Bylo také uvedeno, že Commerzbank obviněná z trestných vztahů s Reimanem byla dříve podezřelá z nezákonných akcí souvisejících s ruskými záležitostmi, nicméně „před měsícem šetření potvrdilo legálnost a legálnost transakcí této finanční struktury.“
Skandální situace IPOC
Na samém začátku roku 2006 uspořádal londýnský tajný soud slyšení o žalobě podané IPOC. Advokát Jeffrey Galmond při těchto slyšeních předložil dokument, na kterém bylo razítko některé účetní struktury. Obsah tohoto dokumentu naznačoval, že se Reiman může stát příjemcem IPOC.
Podle dánského právníka účetní nebyli plně informováni o těchto informacích, takže jejich závěr je chybný. Podle něj Reiman nikdy nevstoupil a nevstoupil do IPOC příjemců.
Galmond uvedl, že v roce 1996 zamýšlel navázat partnerství s Reimanem a připravil potřebné dokumenty, zatímco Reiman ještě nebyl ve vládě.
Na základě těchto dokumentů měl Reiman příležitost stát se příjemcem trustové společnosti Meridium, která vlastní megafonové akcie.
Hausensteinovo svědectví
Na jednání od Hausensteinu byly obdrženy informace, že v roce 2001 Galmond hovořil o Reimannovi jako o ekonomickém příjemci Meridium Trust.
Hausenstein u soudu líbil podstatu některých dokumentů, které zabavila lichtenštejnská policie v Bank von Ernst, jakož i v kanceláři advokátní kanceláře.
Galmond uznal, že jeho dánská advokátní kancelář v létě 2002 zaslala Lichtenštejnsku dopis v jedné z bankovních institucí, kde je Reimann označován jako „konečný akcionář IPOC“ a „ekonomický příjemce“ několika společností kontrolovaných Halmondem.
Podle posledně jmenovaného to bylo výsledkem chyby jeho zaměstnanců.
Galmond také zpochybnil údaje poskytnuté jedním z členů správní rady IPOC. Mluví o interním memorandu, kde podle Galmonda přechází Reiman jako „ekonomický příjemce“ několika svěřeneckých společností, z nichž IPOC následně vznikl.
Zároveň Hausenstein zdůraznil, že nemá jednoznačná spolehlivá data, která by naznačovala, že Reiman je vlastníkem IPOC International Growth Fund Ltd a struktur přidružených k tomuto fondu.
Reimanova reakce na jednání tajného soudu v Londýně
V lednu 2005 se Reiman vyjádřil k otázce IPOC prostřednictvím tiskové služby ministerstva komunikací takto: „V této situaci nelze Jeffrey Galmond obviňovat, protože opakovaně potvrdil skutečnost, že nejsem příjemcem IPOC a společnostmi přidruženými k tomuto fondu“.
Pokud jde o zaměstnance, řekl Leonid Reiman, jehož biografie je obarvena poškozením obchodní pověsti jeho vlastní společnosti, měla by příslušná rozhodnutí učinit sama společnost.
Vývoj IPOC
Na jaře 2006 rozhodčí soud pod záštitou Mezinárodní obchodní komory v Curychu zamítl soudní proces, ve kterém IPOC požadoval uznání svého právního vlastnictví v 77, 7 procentech megafonových zásob Altimo.
Rozhodnutí rozhodčího soudu zmiňuje tzv. „Svědka č. 7“.
Arbitráž uznala skutečnost, že v roce 2001 byl podíl společnosti Central Telegraph v CT-Mobile rozmazán z padesáti jedna procenta na jedno.
V té době společnost CT-Mobile vydala dvě další emise odkoupené společností LV Finance. Central Telegraph poukázal na nedostatek finančních prostředků a akcie nekoupil zpět.
Z rozhodnutí rozhodčího soudu vyplynulo, že svědek č. 7 dohlížel na transakce, které nakonec vedly k erozi. Tyto transakce organizoval tak, že část majetku byla nezákonně přivlastněna, což je trestný čin.
V dalších materiálech o svědku č. 7 je uveden jako skutečný majitel IPOC a současně předseda představenstva Svyazinvestu.
Od roku 2000 je Reiman v této pozici.
