Lidová demokracie je koncept, který byl běžný v sovětské sociální vědě po skončení druhé světové války. Tento typ vlády existoval v řadě pro-sovětských států, zejména ve východní Evropě. Tvar vznikl v důsledku tzv. „Demokratických revolucí lidí“.
V tomto článku definujeme tento koncept, odhalíme jeho principy a uvedeme konkrétní příklady.
Definice
V sovětské historiografii byla lidová demokracie vnímána jako nová forma přechodu k socialismu v poválečných podmínkách. Ve skutečnosti se začal vyvíjet během druhé světové války a po jejím skončení pokračoval v několika evropských zemích.
Je důležité pochopit, že se jedná o lidovou demokracii. V Sovětském svazu byla dána dostatečně jasná definice termínu. Podle vědců té doby lidová demokracie znamenala nejvyšší formu demokracie. Byl to fenomén, který zametl země východní a střední Evropy. Zejména byla zavedena definice populární demokracie v Bulharsku, Albánii, Německé demokratické republice, Maďarsku, Rumunsku, Polsku, Československu a Jugoslávii. Také se rozšířil do některých asijských zemí. Šéfové strany hovořili o tom, co znamená lidová demokracie v KLDR, Číně a Vietnamu. Nyní ve většině těchto států se typ vlády radikálně změnil.
V historické vědě byla lidová demokracie považována za přechodný model od buržoazní demokracie do socialistického státu.
Politické zásady
Formálně v zemích, kde byl tento vládní režim zaveden, byl zachován systém více stran. Vlády národních front, které vedly místní komunistické strany, byly u moci.
V Evropě vznikly takové národní fronty pro řešení dobře definovaných úkolů národního významu. Jednalo se o obnovení plné národní nezávislosti, osvobození od fašismu a poskytnutí demokratických svobod obyvatelstvu. Složení těchto front v zemích demokracie lidí zahrnovalo rolnické, dělnické a maloburžoazní strany. V některých státech se v parlamentu objevily i buržoazní politické síly.
V letech 1943-1945 se k moci ve všech zemích jihovýchodní a střední Evropy dostaly vlády národních front. Například v Jugoslávii a Albánii hráli rozhodující roli v národním osvobozeneckém boji proti nacistům. Komunisté, kteří založili tyto národní fronty, skončili v čele nových vlád v zemích lidové demokracie. V některých případech se koaliční vlády dostaly do vedení.
Demokratická revoluce lidí
Socialistické transformace v rámci těchto revolucí umožnily nastolit režim lidové demokracie. Často se ukázalo, že je téměř krotká a zcela ovládaná z Moskvy. To vše se stalo za účasti parlamentů i v rámci stávajících buržoazních ústav. Současně byla demolice starého státního stroje prováděna pomaleji než v Sovětském svazu. Všechno se stalo postupně. Například po nějakou dobu staré politické formy přetrvávaly.
Důležitým rozlišovacím znakem lidové demokracie bylo zachování rovných a všeobecných voleb pro všechny občany. Jedinou výjimkou byli zástupci buržoazie. Zároveň v Maďarsku, Rumunsku a Bulharsku nějakou dobu v režimu populární demokracie fungovaly dokonce monarchie.
Sociální a ekonomické změny
Politika, kterou národní fronty začaly realizovat, zajišťovala zabavení majetku nacistů a jejich okamžitých spolupachatelů. Pokud se jednalo o průmyslové podniky, byla na nich zřízena státní správa. Zároveň neexistovaly žádné přímé požadavky na likvidaci kapitalistického majetku, i když k tomu skutečně došlo. Družstevní a soukromé podniky byly zachovány za lidové demokracie. Veřejný sektor však hrál odlišnou roli než před válkou.
Věří se, že rozvoj zemí lidové demokracie by měl být podporován agrární reformou. Podle jeho výsledků byla likvidace majetku vlastníka půdy velká. Na ty, kdo ji kultivují, byl použit princip vlastnictví půdy. V plném souladu se socialistickými představami o struktuře státu.
Zabavená země byla převedena za málo peněz na rolníky, zčásti se stala majetkem státu. Majitelé půdy, kteří spolupracovali s okupanty, jako první ztratili. Zabavili také země Němců, kteří byli deportováni na německé území. Tato situace se vyvinula v Československu, Polsku a Jugoslávii.
Mezinárodní vztahy
Státy lidové demokracie jsou země, které jsou ve vztazích v zahraniční politice vedeny Sovětským svazem ve všem. Před koncem druhé světové války byly s některými vládami uzavřeny smlouvy a dohody o vzájemné pomoci, přátelství a poválečné prospěšné spolupráci. Například s Československem SSSR podepsal takový dokument v prosinci 1943 a s Polskem a Jugoslávií v dubnu 1945.
V zemích bývalých spojenců nacistického Německa založili spojenecké kontrolní komise. Jednalo se o Maďarsko, Bulharsko a Rumunsko. Na práci těchto komisí se podíleli zástupci USA, Sovětského svazu a Velké Británie. Avšak vzhledem k tomu, že na území těchto států byly přítomny pouze sovětské jednotky, byl SSSR schopen výrazně ovlivnit svou ekonomiku a politiku.
Účel
Cíl utváření zemí lidové demokracie byl zcela zřejmý. Tímto způsobem mohl Sovětský svaz skutečně vstoupit k moci v zemích východní a střední Evropy. Sen o světové revoluci byl realizován, i když v poněkud pozměněné podobě.
Jakmile byli na čele vlád, začali komunisté pokojně budovat socialismus bez sociálních otřesů a občanských válek. Všechno bylo založeno na vytvoření meziklasické aliance a na zapojení nejširšího možného spektra místních sociálních a politických sil do politického života. To znamená, že se to stalo jemněji než v samotném SSSR.
Shrnutí
Situace se začala dramaticky měnit po začátku studené války. Během tohoto období se politická a ekonomická konfrontace prohloubila. Kromě toho musely být stávající politické režimy výrazně zpřísněny av některých zemích došlo k urychlení přechodu na socialistické formy vlády v ekonomice.
V roce 1947 komunistické strany v zemích lidové demokracie zcela nahradily všechny své pravicové spojence z Národních front. Výsledkem bylo posílení jejich postavení v ekonomickém životě a ve vládě.
Skrz padesátá léta a osmdesátá léta, termín byl aktivně používán se odkazovat na všechny socialistické země ve kterém multi-strana systém byl uchován.
Československá socialistická republika
Jako příklad uvedeme několik zemí, ve kterých byla tato forma vlády založena. Klíčovou roli v Československu hrála Národní fronta, která trvala od roku 1945 do roku 1990.
Ostatně už od roku 1948 byli přímí vůdci Národní fronty a jediní, kteří měli v zemi skutečnou moc, zástupci místní komunistické strany.
Zpočátku byla fronta tvořena sdružením vlasteneckých a antifašistických stran. Během jednání s komunisty byly stanoveny parametry jeho činnosti.
- Z fronty se stala politická unie, která měla sjednotit celý národ. Předpokládalo se, že činnosti stran, které by do ní nebyly zahrnuty, by byly zakázány. Rozhodnutí zahrnout strany do Národní fronty mělo přijmout šest politických organizací, které ji založily.
- Vláda měla zastupovat všechny strany, které tvoří frontu. Poté se mělo konat parlamentní volby, jejichž výsledky úměrně změní rovnováhu moci ve prospěch vítězů.
- Program vlády měl být podporován všemi stranami, které jsou členy Národní fronty. Jinak byly předmětem vyloučení a následného zákazu.
- Mezi stranami v rámci Národní fronty byla povolena volná politická soutěž. Ve volbách museli mezi sebou soutěžit, aby si vytvořili vlastní koalice v parlamentu.
V čele první vlády národní fronty byl sociální demokrat Zdeněk Fierlinger.
Vládní formace
Všechny strany patřící k Národní frontě obhajovaly úzké vztahy se Sovětským svazem a také pro přechod k socialismu. Pouze ve větší či menší míře, protože socialismus byl interpretován různými politickými silami různými způsoby.
V důsledku parlamentních voleb byla vytvořena nová vláda vedená komunistou Klementem Gottwaldem. Slovenští a čeští komunisté získali zhruba polovinu křesel v parlamentu. Komunisté se téměř otevřeně snažili získat vedoucí pozice na Národní frontě. V roce 1948 došlo k výrazné rekonstrukci poté, co rezignovali vůdci tří parlamentních stran, s výjimkou komunistů. Zbytek včera obvinil partnery z porušování principů činnosti sdružení, poté navrhli změnu organizace výhradně na demokratickém základě. Kromě stran měla přilákat odbory a masové veřejné organizace.
Poté se v institucích a podnicích začaly formovat akční výbory vedené komunisty. Byli v rukou skutečného pákového efektu, který situaci zvládl. Od té doby se Národní fronta stala organizací, která byla zcela a úplně ovládána komunisty. Ostatní strany poté, co ve svých řadách provedly očistu, potvrdily vedoucí roli Komunistické strany ve své zemi.
Podle výsledků voleb do Národního shromáždění v roce 1948 hlasovalo pro Národní frontu téměř 90 procent voličů. Komunisté získali 236 křesel, nacionální socialisté a Československá lidová strana - každá po 23, slovenské strany - 16. Dva nezúčastnění kandidáti získali dvě křesla v parlamentu.
Národní fronta hrála dekorativní roli v lidovém demokratickém i socialistickém Československu, které bylo vyhlášeno v roce 1960. Navíc to byl jistý filtr, protože se k němu musela připojit jakákoli masová organizace, aby legalizovala své činnosti. Od roku 1948 do roku 1989 všichni občané této země ve volbách hlasovali pro jediný seznam, který nikdy nebyl alternativou. Jmenován jeho národní frontou. Téměř výhradně jeho členové se skládali z vlády. Zástupci nekomunistických stran nevlastnili více než jedno nebo dvě portfolia. V padesátých letech se stále používala formální praxe projednávání kandidátů nominovaných do voleb.
Pokus o oživení původní myšlenky Národní fronty byl učiněn v roce 1968 během tzv. Pražského jara. V tuto chvíli vedl Ústřední výbor populární reformátor František Kriegel. Hovořil o frontě jako o celonárodním politickém hnutí.
Sovětský svaz reagoval na takový pokus o demokracii z pozice síly. Po zvolení Dubceka za prvního tajemníka Ústředního výboru a jeho reformách zaměřených na decentralizaci moci a rozšíření práv a svobod občanů byly do Prahy zavedeny sovětské tanky. Tím byl ukončen jakýkoli pokus o reformu a transformaci.
K rozpuštění Národní fronty došlo až v roce 1989. Po celou tu dobu hrál klíčovou roli při správě země. V důsledku sametové revoluce ztratila Komunistická strana monopol na moc. V lednu 1990 byla dokončena rekonstrukce parlamentu, do kterého odešli zástupci opozice. Za převládajících politických podmínek se existence národního frontu ukázala jako bezvýznamná. Strany, které byly jeho součástí, se rozhodly o dobrovolném rozpuštění. V březnu byl článek vyloučen z ústavy, která upravovala jeho roli v životě celého Československa.
