Sociální jednání je způsob existence člověka, společnosti, která se projevuje v úmyslné proměně a reflexi světa, životních podmínek. Navíc k dopadu dochází jak na to, co již v přírodě existuje, tak na to, co je uměle vytvořeno jednotlivcem (lidmi).
Sociální akce zahrnuje rozpory, základní rysy a hnací síly, které jsou charakteristické pro sociální realitu. Není náhodou, že právě on dostal ústřední místo od vynikajících vědců. Například Weber vyvinul teorii společenských akcí. Podle jeho názoru se může zaměřit na očekávané i současné i na minulé lidské chování. Současně může sociální akce (zejména nezasahování) představovat pomstu za urážky v minulosti, ochranu před nebezpečím dnes nebo prevenci toho, co se má zítra očekávat. Může být zaměřen na cizince i známé lidi.
Podle Weberova konceptu má sociální jednání dvě charakteristiky. Především se vyznačuje racionalismem a uvědoměním. Za druhé, je zaměřeno na chování ostatních lidí.
Společenské jednání je určeno specifickou potřebou člověka. Tato potřeba je formována do ideálního cíle. Toto je vnitřní impuls, který způsobí akci, do určité míry zdroj energie. Nespokojenost různých druhů má různé podoby (hlad, úzkost, tvůrčí úzkost, morální nepohodlí atd.). Všichni naznačují rozpory, které se vyskytují mezi tím, co lidé potřebují, a tím, co mají za určitých daných podmínek. Nespokojenost vyvolává určitou akci. Cílem je očekávaný výsledek, ve kterém je třeba najít jeho řešení. Po dosažení cíle tedy nastane rovnovážný okamžik mezi potřebami a požadovaným.
Je třeba poznamenat, že ne každá akce může být nazývána sociální. Důvodem je skutečnost, že to není vždy zaměřeno na jiné lidi.
Například vysoce specializovaná vědecká osobnost se tak může snažit realizovat konkrétní vědeckou a kognitivní potřebu. Zná situaci týkající se určitých známých informací a údajů, které je třeba prozkoumat. V souladu s tím vědec vyvíjí plán řešení, vytvářející předpoklady, hypotézy, výběr metod dokazování. V tomto případě není akce společenská. Schopnost stanovit vědecký cíl, jeho samotné řešení je samozřejmě produktem rozvoje společnosti. Kromě toho je vědec při svém hledání založen na základech vytvořených předchozími generacemi. V tomto smyslu se vědec dívá na problém, který je řešen očima společnosti jako celku. V určitém okamžiku v průběhu řešení problému se však samotné vyhledávání netýká společenské akce.
Situace je vnímána jinak, pokud vědec v průběhu svého výzkumu cítí potřebu vytvářet příznivé podmínky. Tuto potřebu lze vyjádřit například získáním uznání kolegů, překonáním možných překážek a dalšími. V tomto případě je věda vnímána jako interakce lidí. Výsledkem je sociální akce.
Uvedený stav vzniká v důsledku vytvoření zaměření na jiné jedince, pokud se předpokládá nepřímá nebo přímá interakce.
Za zásadotvorný princip sociálního jednání lze považovat motivaci a zdroj sociálního rozvoje. Orientace na ostatní je v podstatě nejdůležitějším prostředkem a podmínkou přispívajícími k uspokojení lidských potřeb, k realizaci životních cílů.
