Dialektický materialismus byl založen na výsledcích nejlepší praxe a teorie. Tato doktrína nejobecnějších ustanovení o vývoji a pohybu vědomí, přírody a společnosti se neustále vyvíjí a obohacuje o pokrok vědy a techniky. Tato filozofie považuje vědomí za sociální, vysoce organizovanou formu. Dialektický materialismus Marxe a Engelsa považuje záležitost za jediný základ celého světa, přičemž uznává existenci univerzálního propojení jevů a objektů ve světě. Toto učení je nejvyšší formou poznání, výsledkem celé předchozí historie formování filozofického myšlení.
Dialektický materialismus Marxe vznikl v 19. století, ve čtyřicátých letech. V té době, pro boj proletariátu o sociální osvobození sebe sama jako třídy, byla nutná znalost zákonů sociálního rozvoje. Studium těchto zákonů nebylo možné bez filozofie vysvětlující historické události. Zakladatelé doktríny - Marx a Engels - podrobili Hegelovu doktrínu hlubokému zpracování. Po analýze všeho, co bylo před nimi vytvořeno, ve filozofii, sociální realitě, po získání všech pozitivních závěrů, vytvořili myslitelé kvalitativně nový pohled na svět. Právě to se stalo filosofickou základnou v doktríně vědeckého komunismu a v praxi revolučního hnutí proletariátu. Dialektický materialismus byl vyvinut v ostré ideologické opozici vůči různým buržoazním názorům.
Charakter vznikajícího světonázoru Marxe a Engels byl do značné míry ovlivněn myšlenkami stoupenců politické ekonomiky klasického buržoazního trendu (Ricardo, Smith a další), prací utopických socialistů (Owen, Saint-Simon, Fourier a další), jakož i francouzských historiků Migneux, Guizot, Thierry. a další. Dialektický materialismus se také vyvíjel pod vlivem přírodních věd.
Doktrína se rozšířila na porozumění sociální historii, zdůvodnění významu sociální praxe v rozvoji lidstva, jeho vědomí.
Dialektický materialismus umožnil objasnit základní roli praxe v poznání světa a společenské bytosti, materialisticky vyřešit otázku aktivního vlivu vědomí. Doktrína přispívala k úvahám o sociální realitě nejen jako objekt oponující osobě, ale také ve formě určité historické činnosti. Materialistická dialektika tak překonala abstraktnost v kontemplaci, která byla charakteristická pro předchozí učení.
Nová doktrína dokázala teoreticky zdůvodnit a prakticky ztělesnit vědomý komplex praxe a teorie. Materialistická dialektika, odvozující teorii z praxe, ji podřídila revolučním myšlenkám o transformaci světa. Charakteristické rysy filosofické nauky jsou orientace člověka na dosažení budoucnosti a výhradně vědecké předvídání nadcházejících událostí.
Zásadním rozdílem mezi naukou dialektického materialismu byla schopnost tohoto pohledu na svět proniknout masy a být jimi realizovány. Samotná myšlenka se vyvíjí v souladu s historickou praxí lidí. Filosofie tedy nařídila proletariátu, aby transformoval existující společnost a vytvořil novou komunistickou společnost.
Teinická aktivita Lenina je považována za nový, nejvyšší krok ve vývoji dialektického materialismu. Vývoj teorie sociální revoluce, myšlenka diktatury proletariátu, unie dělníků a rolníků byla úzce spojena s obranou filozofie před náporem buržoazní ideologie.
