Humanizace je koncept, který ve skutečnosti vychází z latinského jména osoby - „člověka“. Tento výraz lze tedy doslova přeložit jako „humanizace“. A že je použitelný na jakoukoli akci a proces, jsme nyní přesvědčeni.
Zrození humanismu
Tento koncept se rodí během renesance. Středověká století
scholastici a křesťanská dogma diktovali, že náboženství by mělo být největším zájmem člověka. Všechny aspirace měly určitě souviset s modlitbami Božího odpuštění a hledáním očištění člověka před Bohem. Literatura, umění a všechny ostatní umělecké obory byly po dlouhou dobu podřízeny výhradně církvi. Navíc se podrobila všem oblastem lidského života. Zájmy církve diktovaly křížové výpravy a evropské převraty, interpretaci historie a zákonů světa. Životní cestu králů a rolníků určovali duchovní vůdci, kteří po staletí ovládali společenský život v Evropě. Za takových podmínek byla osoba na světě považována za zanedbatelnou, nevýznamnou skvrnu prachu. Církev se zabývala mnohem globálnějšími otázkami světového řádu, proti nimž byly jednoduché pozemské radosti zanedbatelné. Navíc často odporovali církevním dogmatům a byli nezákonní. S renesančními prominentními evropskými kulturními osobnostmi, jako jsou Boccaccio, Petrarch, Leonardo da Vinci, Thomas More a další, se zájem obrátil nejen na starověk, ale také na samotnou osobu, jeho tělo a osobnost. Socha a umění, zobrazující muže ve všech jeho silných a slabých stránkách, prudce rozkvetla. Humanizace je tedy růst zájmu o člověka a jeho osobnost. Současně tato éra vede k novým filozofickým, sociálně-politickým a ekonomickým trendům.
Velké geografické objevy, krize feudalismu, počáteční akumulace kapitálu a komplikace sociální stratifikace společnosti vedou ke vzniku myšlenek týkajících se práv každého jednotlivce. V tomto ohledu je humanizace novým vyjádřením zájmů konkrétní osoby před vyšším cílem, prioritou před všemi ostatními. Tím se zrodila osobní práva na život, svobodu a soukromé vlastnictví. Právo volit moc a možnost být zvolen atd. Tento proces učinil z lidské osoby nejvyšší hodnotu a prioritu.
Humanismus a jiné civilizace
Pozorný čtenář pravděpodobně už přemýšlel: proč se nenarodil humanismus tam, kde nebyly tak přísná dogmata jako v křesťanství? Společnosti s méně přísnou regulací života samozřejmě byly. Humanizace je však stále evropským mozkem. Nejprve proto, že zde vznikl koncept hodnoty jedné konkrétní osoby. Individualismus jako integrální rys humanismu nikdy neexistoval ani v Číně, ani v arabském světě, ani mezi civilizacemi Mesoamerica. A na tyto kontinenty přišel pouze s kolonialismem. Sociologové a historici se však hádají o tom, kolik zde dnes zakořenil.
Aktuální stav
S rozvojem sociálních vztahů a sociálního myšlení, humanismus jako učení
posunul se dál a více obalil naši civilizaci. V moderním světě je humanizace uspořádáním všech sfér činnosti s maximální bezpečností pro lidi, kteří se na ní podílejí. Bezpečnost, opět nejen pro život a zdraví, ale také pro osobní práva. Humanizace práce tedy zahrnuje zlepšení řízení práce. Účelem tohoto procesu je poskytnout zaměstnanci co nejširší možné příležitosti k odhalení jeho potenciálu. Současně musí zajistit bezpečnost pracovního procesu, spravedlivé rozdělení výsledků činností a jejich demokratické řízení. Humanizace trestního práva je zase dlouhý proces, který odborníci studují a který spočívá ve zmírňování trestů na základě předpokladu, že pachatel má určitá práva a může být znovu vzděláván pomocí mírnějších metod. Příkladem je zrušení trestu smrti v mnoha zemích světa.
