Bez ohledu na to, jak je člověk zaneprázdněn svými vlastními záležitostmi, bez ohledu na to, jak je jeho život smutný nebo šťastný, stále před ním vyvstává otázka - za co to všechno je? Proč žijeme, pokud stejně zemřeme, navíc, pokud ti, které milujeme, nevyhnutelně zemřou? To je problém smyslu života - pravděpodobně právě ten problém, ve kterém vznikla samotná filozofie. Protože v tomto problému je soustředěn všechny nejdůležitější a cenné pro každého, kdo se nebojí přemýšlet o tom.
Jakýkoli systém přesvědčení, světonázoru a filosofických názorů je nakonec založen na přístupu k řešení tohoto problému. To není překvapivé, protože na konci jsou všechny zákazy a předpisy, tradice a hodnoty odůvodněny pouze důvodem a jménem, které by měly být dodržovány. Proto je smysl života ve filozofii a vztah ke konečnosti života a smrti velmi spojen. Kromě toho jsou v této záležitosti vzájemně propojeny individuální význam - to znamená, smysl života konkrétní osoby - a společenský - smysl života společnosti nebo lidstva jako celku. Historicky filozofie zná tři typy přístupů k tomuto problému.
Prvním je tradiční přístup založený na víře. Život dává smysl pouze tehdy, je-li věčný. Když všechno nejlepší, co máte, nezmizí, když už neexistuje zlo ani čas, ale pouze věčná radost a plnost bytí. Abychom však dosáhli takového života - aby znovu vstali po fyzické smrti v jiném světě - musí člověk během svého života dosáhnout jednoty s bohy nebo s Bohem a dodržovat výše uvedené pokyny a omezení. S tímto přístupem je problém smyslu života odstraněn snahou o Boha a věčným životem. Mnoho náboženských systémů však požaduje a požaduje odmítnutí lidské individuality, nebo sdílejí ustanovení o pekle a věčné smrti pro ty, kdo nedodržují božské předpisy.
Sekulární přístup založený na náboženství naznačuje, že posláním člověka je vybavit nebo změnit uspořádání světa tak, aby lidé netrpěli strachem nebo hladem, ale žili podle zásad spravedlnosti a bratrství. Kvůli tomuto pokroku žije jednotlivec. Tento přístup do jisté míry bere ráj z jiného světa do budoucnosti. Pokud však náboženský přístup často přeměňuje jednotlivce s jeho nedostatky nebo nedůvěrou v překážku, kterou je třeba překonat, pak se problém smyslu života, když se světská otázka týká, stává výlučně kolektivní a lidé se pro budoucí generace stávají druhem humusu.
Jiný, neméně tradiční přístup, navrhuje verzi, že smysl života jako takový, vycházející z vyšších pravidel nebo hodnot, neexistuje, a lidský život je v zásadě konečný. Proto ji musíte použít a dát jí význam, který my sami chceme dát. Člověk tedy pije, jí a baví se, protože zítra zemře, nebo se vědomě rozhodne, že se stane obětí boje o svou identitu, ale zároveň na nic nedoufal. Zdá se však, že problém smyslu života v tomto případě ustupuje do pozadí a stínuje, schovává se. Ne každý má odvahu sdílet hrdinství takového přístupu, a proto zastánci tohoto přístupu musí překonat zoufalství a bolest, zejména proto, že takový přístup, který je v souladu s existencí smrti, nevyřeší problém smrti blízkých.
Problém smyslu života ve filosofii a jeho historický vývoj nám také umožňuje vidět, že mnoho slavných osobností, známých svou moudrostí, sdílelo tento nebo ten přístup. Takže, Diogenes, Epicurus, Nietzsche a, s určitými výhradami, lze Spinozu nazvat zastánci názoru, že život má smysl sám o sobě, a člověk by si to měl uvědomit a praktikovat, usilovat o štěstí, vnitřní mír, realizaci „vůle k moci“ a tak dále. Aristoteles, Marx, Feuerbach, Mlýn upřednostňovali vidět smysl života při realizaci sociálních aspirací. Pokud jde o egyptskou, indickou, čínskou filosofii, Sokrates a Platón, různé směry křesťanské a muslimské filosofie, klasickou evropskou filosofii, zejména v osobě Kant, v zásadě sdíleli náboženský přístup, i když často kritizovali mnoho z jeho nedostatků. Zároveň je filozofie existencialismu poněkud oddělena, jejíž představitelé by se mohli řídit sekulárním, ateistickým nebo náboženským přístupem. Jejich příspěvek ke studiu tohoto problému však spočívá ve studiu procesu „hraniční situace“, kdy se člověk najednou ocitne v kritickém stavu „téměř smrti“ a jeho překonání je schopen získat svobodu a pochopit smysl své vlastní bytosti.
